Slepá bohyně a jiné příběhy - ukázka
Předznamenání autora
Tyto povídky jsou o všelijakých divných sexuálních tendencích, dříve se tomu říkalo perverse nebo deviace, dneska na Západě se musí říkat varianty, aby se neurazili buzeranti. Všechny zde vylíčené podivnosti v přírodě existují, nic jsem si nevymyslel, pouze zmodifikoval okolnosti a podrobnosti.
Můj materiál by mi stačil na mnohem víc, ale čeho je moc, toho je příliš. Přiznám se ovšem, že mne tato tematika dosti fascinuje, takže má sklon pronikat i do mých knih. Měl jsem totiž příležitost se s těmito věcmi seznámit z první ruky jako psycholog ambulance pro sexuální deviace při psychiatrické klinice v Apolinářské ulici. Byl jsem tím vším původně tak konsternován jako moji kritikové, nemohl jsem si však namlouvat, že jde o nějaké komíhání na zadní straně subjektivna, protože jsem potkával nositele těchto podivností jako zcela hmotné a jinak nenápadné lidi. Proto to na mne asi udělalo dost trvalý dojem. Pro mne osobně je existence těchto věcí jakési antipodum na přeceňování sexuality, kterým chronicky trpí současné umění, zejména literatura, jež má sklon z toho dělat jakési sacrosanctum. Skutečnost nás však poučuje, že jde o instinkty, které se mohou směšným, pitvorným a hrůzným způsobem porouchat.
Ještě snad to, že výklady oficiální akademické psychologie vzhledem k povaze těchto poruch jsou zřejmě všechny zásadně špatné: Nejde ani o podmíněné reflexy,ani o projevy podvědomých tendencí toho či onoho původu. Jde o poruchy instinktivních programů, jako když se porouchá samočinný počítač, a jednoho dne tento názor nutně ovládne i katedrovou vědu. Je ostatně s podivem, že se tak při rozvoji informační technologie, samočinných počítačů, robotiky atd. dosud nestalo, což lze pravděpodobně vysvětlit nejspíš tím, že dušezpytci zpravidla na tento druh vědy moc nejsou. To je snad všechno jako jakýsi úvod či vysvětlení.
Auktor
(Poznámka nakladatele: Abychom předešli případným dotazům, auktor je výraz, který pro sebe Jan Křesadlo s oblibou používal. Zmiňujeme to, abychom předešli vlně e-mailů stěžujících si na domnělý překlep.)
Za chlebem
Psal se nějaký ten rok 193., ale s nízkým číslem, ještě několik let před Mnichovem. Bylo někdy koncem jara či začátkem léta a měsíc, směřující k úplňku, stál medově a šišatě na zvolna tmavnoucím jihozápadním nebi. Někde na tehdejším okraji Vršovic — či bylo to snad za Kačerovem? — stál tento měsíc nad takzvanou nouzovou kolonií, kde bydleli lidé ve starých železničních vagónech a různých chatičkách, stlučených ze všelijakých prkýnek jako kozí chlívky.
Tyto obytné krabičky vypadaly roztomile, byly často různě vesele natřené a měly před sebou úpravné zahrádky. Jakkoliv šišatý měsíc stál již dosti vysoko, bylo lze tyto barvy dosud dobře rozeznat, i když se již začínaly rozplývat v uniformní modři. Vlaze podvečerní sladkobolno prostupovalo nouzovou kolonii pod pudinkovitým měsícem a kdesi se ozýval jakýsi virtuos na foukací harmoniku. Scenérie vypadala tudíž na první pohled jaksi romanticky příjemně, ale ve skutečnosti to byla holá bída.
V jednom obytném vagóně připravovala životem umletá bába brambory na polévku za svitu petrolejky.
Na druhém konci vagónu na kavalci ležel její muž pod záplatovanou dekou a smrděl laciným tabákem a animálním puchem. Válel se tak většinu času, neboť byl zcela demoralisován: býval totiž dlouhá léta sluhou v obchodě a byl pokládán téměř za součást stálého vybavení, ba skoro za člena rodiny. O toto místo však nečekaně přišel, když majitelova neprovdaná švagrová klimakterického věku ztratila v rámci hospodářské krize svoje místo sekretářky v jakési fabrice a začala pomáhat ve zmíněném obchodě. Jednoho dne ztropila scénu, že ji sluha chtěl ve skladu znásilnit na bednách, načež majitel onoho sluhu, muže to bramborové stařeny, bez pardonu z fleku vyhodil.Sluhasicetvrdil, že to bylo právě naopak, že šlo o biblickou situaci jako s Josefem Egyptským a ženou Putifarovou, ale nikdo mu to nevěřil, protože slečna byla slečna a on pouhý zřízenec, se kterým by se přece nezahodila, a stejné stanovisko zaujal i pracovní soud.
Výsledkem tohoto dění byla však současná situace rodiny, protože zostuzený sluha nemohl už žádnou práci najít, a proto se nyní už jenom válel na kavalci ve vagóně. Kupodivu se nedal na pití, asi nejen proto, že neměl peníze, protože pivní slivky by mohl vyžebrat vždycky, nicméně silně kouřil, pokud měl co, čímž kazil atmosféru skrovného domova. Odborně řečeno byl ve stavu chronické reaktivní deprese, takže neměl energii ani na sebevraždu. Byla z něho úplná zřícenina.
Vedle báby seděla její dcera, úplně zkroucená maličká zmrzačená osůbka neurčitého věku, a snažila se svými pařátky pomáhat loupat a krájet nepříliš početné brambory.
Proč se Fanynka narodila zmrzačená, nebylo snad zcela jisté, ale bába si v duchu vyčítala, že to způsobila sama. Počala Fanynku ještě před první světovou válkou jako služka se svým zaměstnavatelem, a snažila se těhotenství utajit, jak to nejdéle šlo, z hanby a také aby nepřišla o obživu. V té době se ještě nosily šněrovačky čili korzety a nynější bába, Fanynka 1, se hodně stahovala, aby zakryla rostoucí břicho. Nakonec ji stejně vyhodili na dlažbu, ale naštěstí se jí ujal ten sluha, atd.
Z druhé strany kamínek byla plenta, zpoza níž se ozývalo šplouchání a občas plechové zadunění. Za plentou byl bábin (a dědkův) mladší syn Polda a myl se zde, zcela nahý, v cínovém škopku.
Na rozdíl od otce, který byl bez práce, Fanynky 2, která pracovat ani nemohla, a Fanynky 1, čili báby, která trošku přispívala do společného hrnce jako pradlena a posluhovačka, měl Polda zaměstnání, a to noční. Vydělával dost, ba téměř hodně, i když jaksi nepravidelně, a tabák svému otci, jeho jedinou rozkoš a zábavu, obstarával zejména on. Polda tvrdil, že je nočním vrátným v hotelu a že občasné nečekaně veliké příspěvky do domácnosti jsou tuzéry mohovitých hostí, kteří používají ten hotel jako abštajg a vykupují si tak od personálu mlčenlivost.
Bába Fanynka 1 pravdivost synových údajů nezkoumala, jednak proto, že byla silně unavena životem,
jednak se neurčitě obávala, aby se snad nedověděla něco, co by ji mrzelo. Napadlo ji už i jestli Polda není třeba zloděj nebo snad i pasák, a proto se rozhodla, že nechce nic vědět. Nicméně hádala chybně, protože, jakkoliv byla ženou zkušenou a životem zkrušenou, její zkušenost byla přece jen omezená a příliš konvenční.
Posléze se Polda za hadrem osušil, oblékl a vystoupil. Byl to drobný mladík krajně neurčitého věku mezi osmnácti a třiceti lety, s dosti pravidelnou, jakoby dětskou, hubenou, širokou tváří s krátkým, tupým nosíkem, širokými ústy plných rtů a vysedlými lícními kostmi. Byla to tvář typu jakoby kočičího a ruského, či snad obecně slovanského. Vystupuje zpoza plenty česal si Polda vlhké, husté, tmavoplavé vlasy, vzadu na tehdejší dobu trochu příliš dlouhé, úhledně dozadu. Byl oblečen v laciné, špatně padnoucí konfekční šaty a pod sakem měl modře příčně pruhované tričko. Oznámil matce a sestře, že už jde, že se nají v práci, řekl „nashledanou“ a vystoupil z vagónu. Předtím si však posadil na hlavu tzv. čepici s nehtem, tradiční to odznak proletářství let dvacátých a třicátých, jak to vídáme ve starých černobílých filmech z oné doby.Polda měl však onu čepici nasazenou jaksi načechraně a švihácky, se štítkem směřujícím nahoru, tak jak to snad odkoukal z amerických filmů.Polda zajisténebyl oblečen jako vrátný z hotelu, i třeba skromnějšího, ale snad se do uniformy převléká až na místě, usoudila bába.
Ve skutečnosti bylo proletářské odění Poldovo již i jeho pracovní uniformou. Byla to součást jeho role lidového chlapce, neboť tak to mají páni často rádi, např. třeba také americký básník Walt Whitman. Polda kráčel hbitě k nejbližší stanici elektriky, nasedl a odjel dolů do města.
Polda seděl v lokále u postranního stolku pro jednoho, pojídal dva špekáčky s křenem a skývou chleba, které si objednal k večeři, a zapíjel pivem. Na rozdíl od světových metropolí nešlo o lokál vyloženě specializovaný, z různých důvodů, v neposlední řadě také proto, že v letech třicátých to dosud byla činnost u nás nezákonná. Jakkoliv hostinec navštěvovali i obyčejní zákazníci, bratři se tam stahovali za jedním číšníkem, který byl rovněž členem a kromě roznášení piva fungoval též jako obstarávatel.
Ten nyní stanul vedle Poldy a cosi tiše ševelil. Polda vzhlédl a v chodbičce ke kuchyni spatřil stát pána, který mu připadal jaksi hřbitovně či funebrácky či tak nějak. Byl neurčitého věku, ale už spíš starší, malý a rozložitý, poněkud břichatý a výrazně černě oděný. Na těle, měl nějaký černý svrchník, jen lehký, z plátna nebo snad z hedvábí, zapnutý až ke krku, na hlavě černou buřinku, což v oné době nebylo však dosud nic zvláštního. Naopak zvláštní bylo, že pán měl na očích černé brýle, ačkoliv bylo dlouho po setmění a slunce už dávno nesvítilo. Zdálo se tedy, že tyto brýle mají sloužit spíš jako maska, i když dosti nedokonalá.
Pán měl malý pršinos, a když na něho Polda obrátil zraky, přívětivě se usmál a ukázal veliké přední zuby. Přitom Poldovi mírně pokynul pravicí v černé kožené rukavici. V kombinaci, s černými orbitami a pršinosem dodal vyceněný úsměv černému pánu vzezření upomínající umrlčí lebku a Polda poděšeně a tázavě vzhlédl k číšníkovi. Ten však udělal ujišťující gesto, že jako žádný strach, „já ho znám, ten ti neublíží“ — načež učinil mezinárodní gesto počítání peněz — „nebudeš litovat“. Polda tedy sebral z věšáku čepici a vyrazil směrem do chodbičky ke kuchyni. Když to černý pán viděl, stáhl se pryč z jeho zorného pole.
„U zadního vchodu,“ šeptl ještě číšník Poldovi a pak se odpoutal za svými dalšími povinnostmi.
U zadního vchodu, který ústil do tiché postranní uličky, stál černý pán u černého auta. Protože jsme v letech třicátých, bylo to auto tvaru dosud poměrně bednovitého. Polda se ve značkách aut nevyznal, ale auto vypadalo cize a bohatě. Poldovi připomnělo pohřební vůz, i zaváhal, ale pán sáhl do kapsy a vytáhl velkou bankovku. „Ještě jednu potom,“ řekl s nějakým cizím přízvukem. Poldu napadlo, že by mohl bankovku vzít a rychle zdrhnout, ale pak se ulakomil: Vzpomněl si, že se blíží narozeniny Fanynky 2, a chtěl ji i celou rodinu nějak opulentně potěšit. Čím víc, tím lépe. Vlezl tedy do vozu, do něhož mu pán otevřel přední dvířka.
Vlastní transakce se tedy neměla zřejmě odehrávat v autě, nýbrž někde, kam ho pán doveze. Polda se
tedy usadil na přední pasažérské sedadlo vpravo od pána. Očekával nicméně nějaký alespoň preliminární útok, ale k jeho překvapení se černý pán choval i nadále naprosto korektně. Nastartoval, motor hned chytil a začal téměř neslyšně pracovat.
Kdyby býval Polda nevěřil číšníkovi a jeho ujišťování, byl by se bál čím dál víc. Slyšel ovšem o všelijakých případech a sám při svém povolání už i některé nepříjemnější klienty zažil. V tomto případě ho však zaráželo hlavně to, že se v tom nevyznal, že nedovedl odhadnout, co pán vlastně chce, jak to bude dál, kam to povede.
Auto zastavilo kdesi ve staré čtvrti u vysoké zdi jakési zahrady a pán v ní klíčem otevřel malou branku. Prolezli dovnitř a kráčeli krásně upravenou zahradou se všelijakými sochami v modravém měsíčním svitu. Na konci se tměla jakási stará nóbl vila či menší palác. Pán provedl Poldu dovnitř, odemykal a zamykal, ale nerozsvěcoval. Chvíli Poldu postrkoval za rameno, chvíli ho vedl za ruku, ale pořád si nic nedovoloval. Konečně pán rozsvítil a byli v přepychově zařízené ložnici s postelí s nebesy. Pán měl pořád na sobě kabát zapnutý ke krku, bouřku, brýle a rukavice a nezdál se jevit známky, že by se chtěl svléknout.
V pokoji bylo klekátko před velkým krucifixem,snad z nějaké slonoviny, a pán ten krucifix přikry ljakousi černou rouškou.
Pak nejprve nabídl Poldovi sklenici vína. Poté otevřel skříň a vyndal z ní krajkové šaty nevěsty a příslušné přepychové ženské prádlo. Vyzval Poldu svou zvláštní cizineckou češtinou, aby se do těch šatů převlékl. Poldovi nepatrně odlehlo, protože to už se zdálo být blíže věcem, které znal. Celkem ochotně se tedy začal svlékat napřed donaha a pak na sebe natahovat příslušné odění. Polda se dal na své povolání sice z bídy, ale také z lásky k věci, a fantasie, že je žena, byly součástí jeho vlastních, méně obvyklých sklonů. Proto na něm procedura nezůstala bez účinku, nicméně pán se i potom choval dál naprosto korektně, i když pomáhal Poldovi se zapínáním různých přezek, knoflíčků a patentek, i tam, kde to nebylo potřebí, a jeho ruce se při tom zřetelně chvěly. Tomu Polda pořád nerozuměl. Konečně byl Polda ustrojen a zálibně se zhlížel ve velkém zrcadle uvnitř skříně. Vypadal se svou dětskou tváří velice věrohodně, nedostatek pořádných dlouhých ženských vlasů zakrýval závoj a věneček. Byl velmi hezká nevěsta útlejší postavičky, vnady obstarávala tuhá podprsenka. Pán mu dal také krásnou kytici umělých bílých lilií v bělostné manžetě. Polda se na sebe nemohl vynadívat. Pohled do zrcadla na sebe v transformaci nevěsty ho úžasně těšil a eroticky vzrušoval.
Předpokládal, že teď si budou s pánem asi hrát na svatební noc, že se tedy oba zase svléknou atd., ale další vývoj událostí ho překvapil. Pán, tak jak byl, v černých brýlích, buřince, kabátu ke krku atd., nyní poklekl u postele a zalovil pod přikrývkou a záclona
mi nebes. Začal něco tahat, co hřmotilo po podlaze, a brzy se ukázalo, že je to rakev s průhledným, jako skleněným víkem, v jaké v pohádce trpaslíčkové pohřbili Sněhurku.
Pán sundal víko a vyzval Poldu, aby se do rakve položil i s kyticí. Polda se bál a odmítal, ale pán ho nutil prosbami, hrozbami, příslibem větší platby. Ujišťoval ho, skoro plačtivě, že se mu nic, ale vůbec nic nestane, že však jen tímto způsobem mu může pomoci, ukazoval mu po stranách rakve větrací otvory, že se nemůže udusit.
Nakonec se dal třesoucí se Polda přemluvit, hlavně ze strachu. Slýchával, že bláznům se nesmí odpo-rovat.
Pán přiklopil víko. Na okamžik Poldovi zmizel ze zorného pole, a když se nad ním opět vynořil, mě v ruce jakési uzlovité lano. Tímto lanem začal pán zuřivě prát do víka, které tedy asi nebylo z normálního skla, ale z nějaké jiné, průhledné, nerozbitné hmoty, nevím, jaká by to v třicátých letech mohla být, zda technologie umělých materiálů byla tehdy už dost pokročilá.
Jeho tvář zrudla a celá se zkroutila jakousi vášnivou zuřivostí. Polda v rakvi při každé ráně poděšeně mrkl. Ze začátku mu převlek do nevěstích šatů dělal dobře, ale teď už ho dávno veškerá vilnost přešla. Potil se hrůzou a myslel, že snad omdlí. Rány na rakev se uvnitř nepříjemně silně rozléhaly a průhledné víko vzbuzovalo iluzi, že šílený funebrák ho co nevidět švihne do obličeje. V této tísni se Polda snažil i modlit, ale zjistil, že žádnou modlitbu si už nepamatuje celou. Měl strach, aby se hrůzou nepomočil a nepotřísnil překrásné nevěstiny šaty.
Konečně, po nesnesitelné věčnosti, vydal pán jakýsi chraptivý skřek a zhroutil se mimo dosah Poldova pohledu. Bylo slyšet, jak se zmítá a heká na podlaze. Pak bylo delší dobu ticho. Poté se tvář v černých brýlích a tvrďáku opět vynořila nad skleněným víkem a hrůzný zákazník vyděšeného Poldu osvobodil z rakve s projevy vřelých díků.
Polda byl tak zpitomělý hrůzou, že si nedovedl vybavit, jak se nakonec ocitl zase zpátky před hospodou, ve svých šatech a se čtyřmi velkými bankovkami v kapse, protože pán dle slibu platbu zdvojnásobil. Zdá se, že ho pán dovezl tam, odkud ho vzal, ale hospoda byla už dávno zavřena a tramvaje už normálně nejezdily. Polda si tedy dovolil přepych taxíku. Bylo mu nicméně trapné udat jako cíl vagónovou kolonii, a proto vylezl dříve a zbytek došel pěšky.
Vydělal si na tento luxus perně, i když se ho pán vlastně vůbec nedotkl a celá záležitost by se vůbec nedala kvalifikovat jako pohlavní akt,byť propána v černém tento význam zřetelně měla.
Ačkoliv šlo svým způsobem o výdělek velmi snadný a přitom vydatný, zařekl se Polda, že s černým pánem už nikdy nepůjde. Příliš se toho všeho bál, i když přesně nevěděl, proč vlastně.
Poznámka . Člověk, který tohle ve skutečnosti dělal, prý v Praze za první republiky skutečně žil. Byl to jeden cizí diplomat a jeho přesnější diplomatická charakteristika dělá celou záležitost ještě mnohem pikantnější, ale myslím, že je rozumnější nic dál neprozrazovat. Nemám ostatně žádný solidní důkaz, že se to tak dělo, nicméně pamětníci mě ujišťovali a neměl jsem důvod jim nevěřit.