První kniha tohoto autora, která vyšla v českém překladu tiskem. Přeložil ji Miroslav Jindra, protože jsme chtěli jen to nejlepší. Pan Jindra stojí za mnoha významnými překlady, pro (nejen) pamětníky připomeňme aspoň Hellerovu Hlavu XXII.
Obálka anglického vydání
A Backdoor to Heaven (1985)
Jedinečná kniha o spiritualitě, jaká nemá v českém prostředí obdoby. Je to osobní vyznání člověka, který hledá svou životní cestu na troskách zničeného světa židovské kultury. Po této knize sáhne ten, kdo má rád knihy Gilberta K. Chestertona, Roberta Fulghuma a Thomase Mertona. Ale zřejmě i ten, komu se líbil román Andělin popel od Franka McCourta nebo román Na světě nejsou jen pomeranče od Jeanette Wintersonové.
Autor dokáže spojit naprostou upřímnost s typicky britským - a samozřejmě židovským – smyslem pro humor. Dokáže psát o mystice stejně přesvědčivě, jako o problémech sexuality nebo totalitního myšlení.
Tolik chvála.
Kdo se chce přesvědčit, může si přečíst ukázku a potom si knihu koupit u svého knihkupce - nebo přímo u nás za výhodnou cenu.
Ukázku z knihy si můžete přečíst ZDE.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Recenze na knihu:
ALUZE - červenec 2008 - ZDE
Portál české literatury - recenze Jana Nejedlého - listopad 2007
Týden - Jiří Peňás - elektronicky ZDE
Lidové noviny - Kazimír Turek
Záznam uvedení této knihy z 26. 9. 2007 v Literární kavárně Řetězová najdete na stránce http://www.kresadlo.cz/ v rubrice Upozornění - Notices.
Tamtéž naleznete záznam pořadu ČRo3 - Vltava Kritický klub Pavla Janáčka, ve kterém nad knihou Skrytý život Cypriána Belvy rozjímali hosté Jiří Peňás a Petr Hrtánek. Stojí za poslech.
Uvádíme ještě jeden odkaz na hezké fotografie ve stylu retro (inu celuoid je celuloid) ZDE + odkaz na blog přímého účastníka.
Ukázky z knihy si můžete přečíst ZDE.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Současný český thriller zkušené autorky sci-fi literatury. Tentokrát je její psaní obohaceno výraznými prvky hororu a fantasy. Noví obyvatelé přicházejí do nově opraveného obytného ostrovního komplexu. Byli zlákáni podezřele výhodnými podmínkami a tak neberou v úvahu nejasné fámy o temném charateru místa. Jenže pod lidskými příbytky čeká Zlo. Vyčkává, až se objeví první příchozí. A ti už jsou tady...
Ukázku z knihy si můžete přečíst ZDE.
Internetové stránky Jany Rečkové.
Na knihu Jany Rečkové Dřímota vyšla 27. 6. 2008 v rubrice Vivisektor potěšitelná recenze v Ikarii.
Z textu Františky Vrbenské vybíráme:
"O hororech se píše špatně. Buď je to jednoduchá záležitost, kdy jde jenom o způsob a pořadí likvidace nevyhnutelných obětí.
Nebo se rozvíjí děj rafinovaný a psychologicky sofistikovaný, a pak záleží na každém předčasně prozrazeném slovíčku. Ovšem román Jany Rečkové „Dřímota“ si z obou modelů bere to lepší - k prospěchu čtenářů. Ačkoliv mnozí z nich si zařadili Rečkovou coby autorku fantasy, troufám si tvrdit, že jako spisovatelka hororů jednoznačně boduje.
Je trochu divné prohlašovat, že horor s desítkami mrtvol je radost číst. Ale na „Dřímotu“ to platí, ať už ji vezme do ruky příznivec hororového žánru, nebo vyznavač takzvaně seriózní literatury. Oba možná v prvním okamžiku pocítí lehkou nedůvěru. Intelektuální duše se zalekne: nebožtíky se tu opravdu nešetří. Otrlý fantazák zaváhá, vida na dnešní poměry téměř bibliofilii (úhledná knížka je vybavena i tkanou záložkou) s graficky strohou, pevnou vazbou. Spokojeni ale budou oba: literární estét i gurmán akčních příběhů."
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Dosud nepublikovaný text Jana Křesadla Jak to bylo s Foltýnem.
Jedná se o vlastní Křesadlovu interpretaci příběhu skladatele Foltýna z nedokončené knihy Karla Čapka Život a dílo skladatele Foltýna. Čapkův text otiskujeme v téže knize, protože sám Jan Křesadlo doporučuje, aby měl čtenář původní knihu po ruce. Zde je obálka, jejímž autorem je George Pinkava.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Recenze z Lidových novin
Jan Nejedlý: Jan Křesadlo Slepá bohyně a jiné příběhy
8. dubna 2006, Lidové noviny
Nové nakladatelství Tartaros, které založil publicista a spisovatel Jan Jandourek, vydalo jako svůj první svazek soubor povídek Václava Pinkavy (1926-1995), muže mnoha talentů, který své literární práce podepisoval pseudonymem Jan Křesadlo. Oproti sešitovému vydání Slepé bohyně z roku 1991 tu navíc najdeme tři delší texty a doslov autorova syna.
Pinkava alias Křesadlo pracoval mj. jako psycholog ambulance pro sexuální deviace. A právě všelijaké neobvyklé „žádosti těla“ se staly námětem patnácti jeho „plkánek“ či „vyprávěnek“, jak tvůrce své povídky nazývá. Někdo má rád holky, jiný pštrosy, někdo rád bičuje nevěsty v rakvi, někdo sní o tom, že je kůň hřebelcovaný kněžkami. Nemá to na světě lehké krátkozraký exhibicionista prchající před davem lesních dělnic, ani maskovaný pašerák proviantu, který narazil na esesáka transvestitu... Křesadlo v povídkách nemoralizuje, zbytečně nesprosťačí ani nevytlouká bžundu za každou cenu. Vědoucím okem obhlíží bizarní lidské panoptikum a jen občas zvedne zrak k nebesům, jenže bohyně lásky je slepá a stvořitel jaksi poťouchlý. Nezbývá než se ptát, kdo z jeho dílny je úchylnější: komunista, či fašista, anebo podvazkový fetišista?
Recenze z aktualne.cz
17. 4. 2006
Gabriel Míčko: Úchylárny s moralistním podtónem
Poloha povídek, inspirovaných dlouholetou Křesadlovou praxí klinického psychologa se specializací na deviace, je rozmanitá: od shovívavého líčení neškodných podivností přes vypointovanou grotesku až po tísnivé pocity vzbuzující morytát. Křesadlo pracuje s prostým a jednotným vyprávěním, s poctivým syžetem; text ale ozvláštňuje celou řadou jiných výrazových prostředků.
Vyžívá se v komplikovaných archaizujících souvětích, která s oblibou přerušuje hovorovou češtinou. Je-li mu vyčítán "literární autismus", je to hlavně pro nepřekonatelnou hravost jeho textu, slovníkem a větnou stavbou počínaje. Jeho text je plný kontrastů, jazykových exhibic, neologismů.
(...)
Křesadlovy "úchylné příběhy" mají velký a všudypřítomný moralistní podtón - i tam, kde se jedná v pravém slova smyslu o grotesku a kde je namístě uvažovat o přirovnání ke klasikům humoristické povídky.
Bizarní, syrová nebo hrůzná (a někdy tohle všechno zároveň) reflexe naší sexuální (ne)přirozenosti slouží Křesadlovi k jednomu: k odkázání našeho převyvinutého sebevědomí do patřičných míst vymezených pohlavností a agresivitou. Přitom je typické, že toto moralizování postrádá patos a jeho hlavním orgánem je pitvornost.
Recenze z Literárních novin 20/2006 na straně 10.
Publikováno online 17. 5. 2006
Petr Zapletal: Nehynoucí vášeň vyprávět
Existují knihy, jejichž význam pochopíme nejlépe tehdy, zaměříme-li se na jejich empirické čtenáře. Díla Jana Křesadla do této skupiny patří. Křesadlovi čtenáři se v zásadě sdružují do dvou protikladných táborů. Ti, kteří před čtenářský stan vyvěšují černou vlajku (budeme jim říkat rýpalové), nevidí v Křesadlových textech víc než laciný pokus o senzaci, snahu šokovat za každou cenu a nedostatek tvůrčí pokory. Ti, kteří stožár cti zdobí vlajkou se zlatým písmem (budeme jim říkat adoranti), o Křesadlovi smýšlí jako o géniovi, jenž ve svých knihách rozvíjí klubko promyšlených literárních perzifláží a originálních tvůrčích myšlenek, navíc ukrytých v chutném mase poutavých příběhů. Rýpalové vnímají texty Jana Křesadla jako marginální kuriozitu literárního dění. Adoranti chápou Křesadla jako kult a jeho knihy jako předměty k uctívání.
(...)
Svou hravou literární fantazii nechává Křesadlo bloudit v minulosti dávné, to když brutální don Julio César de Austria (nomen omen) v předvečer bitvy na Bílé hoře rozčtvrtí svou šestnáctiletou souložnici (Masopust), i nedávné a dosud živé, jako v případě mladého hudebníka Stanislava Parmy, který za protektorátu pašuje domů maso, avšak shodou náhod se na jeden večer oddá pokušení transvestity a okouzlen svým ženským alter egem stihne postupně prožít nepravděpodobnou sexuální avantýru, odzpívat dva improvizované koncerty (jeden v kostele a druhý – jazzový – v hospodě) a ukojit sadomasochistické choutky nacistického vojáka, k tomu s hřejivým vnitřním pocitem národní pomsty (Dívka v rytmu zrozená). Stejně neukojitelnou představivostí Křesadlo nazírá i budoucnost. V pozoruhodném Ostrovu doktora Morouse seznamuje čtenáře se zvláštním světem genetického inženýra a marketingového vizionáře, jenž „realizuje ideu některých starých mythologií“ a zhmotňuje to, co bylo dříve pouhým výtvorem lidské fantazie. Doktorova firma Morous Enterprises produkuje pro komerční profit umělé „entertainers“ (bavitelky), „lidská zvířata“: ženy-nymfy, ženy-čertice, falické ženy atd. Kromě toho se chystá začít se sériovou výrobou rostlin, na nichž by kvetly atrapy celých žen nebo jejich částí. Jednalo by se o dokonalý vynález, protože po odtrhnutí a „zkonzumování“ daného produktu by na jeho místě okamžitě vypučel jiný, takže by nebyl problém původní produkt zničit, aniž by docházelo k čemukoli kriminálnímu. Feministky mají o čem přemýšlet. A salónní gentlemani jakbysmet.
(...)
Křesadlo se ke svým příběhům staví s ironickou rezervou. Jinak řečeno, se stejným gustem, s jakým je vypráví, je také koření odlehčenými ironickými glosami. A tak se dozvíme, že Jaroslav Hašek byl fetišista nebo že se mladý Vítězslav Nezval po večerech ukájel v pražských ulicích. Křesadlo je prostě hračičkář, literaturu bere jako nezávaznou hru a jako dobrou (někdy navíc inteligentní) zábavu.
Recenze v časopise Týden 18/13 2006
Jiří Peňás
Pro čtenáře Jana Křesadla (1926 - 1995) to jsou povídky svého druhu klasické. Vyšly poprvé zkraje devadesátých let v obskurním sešitovém vydání u Iva Železného, jenž tehdy Křesadla vydával jako lidového autora, neboť věřil, že jeho radostné vypravěčství a humor s nějakou tou zálibou ve sprosťačinách si lid oblíbí. No, nestalo se a Křesadlo zůstal spíše tajnou vášní a soukromou láskou užších vrstev, řekněme intelektuálně aberovaných. Látkou povídek jsou různé druhy sexuálních úchylek a podivností, jež uvádějí postižence do různých dramatických, komických, ba groteskních situací. Takové spisování lékařských příběhů z ordinace a praxe bývá oblíbené a čtenářsky vděčné, většinou se tu využívá toho, že nemoc sama o sobě je " přitažlivým příběhem". U Křesadla jde však vedle evidentní radosti z vyprávění (Lust zu fabulieren) ještě o něco jiného. A sice o soustavný údiv racionalisty nad veskrze prapodivnými projevy života, v němž oné " slepé bohyni", tedy lidské sexualitě, patří výsostné místo, které může člověka vést vzhůru, ale stejně tak ho i ničit na tisíc pitvorných způsobů. Oproti prvnímu vydání jsou tu přidány tři povídky nové, přičemž elegie Travestie (travestována je Mannova Smrt v Benátkách) je mistrovská. "
Recenze Hospodářských novinách 11. 8. 2006 s. 10
Petr Kamberský
"Nečekaný nakladatel, málo známý autor, famózní výsledek. Křesadlo je básnický pseudonym pro psychologa, logika a vůbec hloubavce Václava Pinkavu, jehož patnáct povídek o podivnostech erotických tužeb lidských rozverně poskakuje mezi první republikou, sedmnáctým stoletím, okupací německou i ruskou... Půvab se neskrývá v bizarních obrázcích, ale v autorovi, jehož polyhistorický génius se praxí sexuologické ambulance nedá sevřít.
Číst Křesadla je rozkoš se vším všudy: vzrušení, zábava i trnutí hrůzou a smrtelností. Chápavý (slitovný, chtělo by se říci!) vhled do stínů psýché se místy prolíná s až nezaujatým popisem člověčí ukrutnosti. Ale nejpůvabnější na celé knize jsou drobné problesky autorských komentářů, které posouvají povídky někam úplně jinam. (Mimochodem: vsuvka o Jaroslavu Haškovi, bití mužů a dlouhých pánských slipech by měla patřit mezi povinnou četbu všech češtinářů.)
Oskarový grafik Jan Pinkava o svém otci říká: "Vedle táty jsem prostě malý pivo." Není divu. Současný trh podobnou "radost z přemýšlení" nikde nenabízí - vzdáleně snad jen občas polyhistorické fejetónky Stanislava Komárka.
Nakladatel opatřil sbírku mottem z Grahama Greena: "Bůh nebyl v úplně vážné náladě, když obdařil člověka sexuálním pudem", ale ve spodním tónu sbírky zní vážná polemika s hlavními proudy výkladů sexuálních poruch, tím psychoanalytickým zvlášť. Křesadlo už před lety napsal to, co dnes Američané píší na plná ústa: nejsme od přírody heterosexuální ani homosexuální, ale prostě omnisexuální. Záleží jen na tom, zda "někdy někdo" přehodí veksle našeho libidinózního vláčku na hlavní, nebo nějakou velmi krajní kolej."
Recenze v Tvaru 2006 č. 13. :
Martin Pilař - Panoptikum lidské erotiky
Po několika letech jsem se nechal přesvědčit, abych napsal recenzi pro Tvar. Ne že bych proti tomu obtýdeníku něco měl, ba naopak! Ale psaní krátkých recenzí mne tak nějak přestalo bavit. V poslední době dávám přednost delším kritickým úvahám a esejům. U recenzované knihy - ale ani při psaní recenze na ni - jsem se tentokrát vskutku nenudil…
Čas letí, vědecké týmy sepisují dějiny, knížky jsou vydávány, kritikové je hodnotí, ale literární dílo Jana Křesadla pořád nějak nemůže v českém kontextu zakotvit. Na jedné straně je Křesadlova próza stále ještě vnímána jako cosi extrémního, a tudíž málo vhodného pro školské pojetí literatury? na druhé straně se v úzce vymezených čtenářských vrstvách (jež tvoří hlavně fanoušci sci-fi a „nezávislí“ intelektuálové) stala předmětem kultovního obdivu. Počátek tohoto stavu je třeba hledat v době zhruba před patnácti lety, kdy bylo Křesadlovo dílo vydáváno v sešitových či brožovaných edicích ? tedy v podobě, která je v Čechách (ne vždy právem) spojována s čímsi myšlenkově „levným“. Také Slepá bohyně poprvé vyšla v podobě, která připomínala spíše čtivo typu „Večery pod lampou“ než tematicky výjimečný cyklus povídek od osobitého autora české prózy. Nyní tento text vyšel v pečlivé úpravě, na kvalitním papíře a v tvrdé vazbě. Editoři nijak nezakrývají, že by se jim líbilo, kdyby tato sličná knížka stála na počátku křesadlovského comebacku.
Slepá bohyně tedy poprvé vychází v knižní podobě a původní verze byla nyní doplněna o tři další povídky z Křesadlovy pozůstalosti. Čtenářská atraktivnost by mohla spočívat v tom, že většinou jde o povídky spojené tématem sexuálních deviací. Vydavatelský risk lze spatřovat ve skutečnosti, že byl zvolen titul relativně nejméně typický pro autora, jehož tři zřejmě nejlepší romány prošly přísným výběrem Josefa Škvoreckého a byly publikovány v Torontu (Mrchopěvci, Fuga trium, Vara guru). Kvalita těchto románů byla dána především autorovou schopnosti vytvářet groteskní fikční světy a komentovat je z pozice výjimečně erudovaného vypravěče se smyslem pro osobitý černý humor. Slepá bohyně se od zmíněných románů liší nejenom žánrem, který má naprosto jiné zákonitosti, ale především tím, že se zde autor vzdává radosti z „nezávazné“ hry na fikci. Černý humor přítomný v lidském sexuálním chování není v těchto Křesadlových povídkách dán pobaveným odstupem, ale stává se často až tragickou daností, z níž není úniku a na niž není léku. Mnohem více než v ostatních prózách je zde patrné, že literární tvorba pro Křesadla nebyla pouze aktem radostného tvoření, ale stejnou (či místy dokonce větší) měrou aktem zbavování se nefiktivních ? zaslechnutých či přečtených ? příběhů, s nimiž se setkával při své profesi klinického psychologa. Tyto příběhy o sexuálním chování navenek „normálních“ figurek a postaviček jsou často tak neuvěřitelné, že se Křesadlo vzdává uměleckého přepisu a s jistými rozpaky svému čtenáři nabízí cosi jako nestylizované popisy toho, co se skutečně stalo. Autor má tendenci zdůrazňovat, že mnohé povídky mají reálný základ ? místy to působí, jako by se bál nařčení z přílišné fantazie. Snad až příliš často a se skromností, jež se s odstupem času jeví jako stále méně pochopitelná, Křesadlo dává najevo, že zvolené téma je silnější než jeho spisovatelské schopnosti. Povídka SkrupuleHra na jelena napsaná ve stylu naprosto neuvěřitelné crazy comedy je uvozena podobně skeptickým doznáním, po němž následuje téměř zoufalá otázka: „Kde, Hrabale, je tvé zlatisté smrduté pero, kterým se tak elegantně vznášíš na samé hranici pornografie, neopouštěje však ani na okamžik oblast krásné slovesnosti?“ Křesadlovo řešení vlastní nedostatečnosti před silnými tématy je však důvěryhodné – jednoduchý realismus je způsob psaní, který nepodléhá módním konjunkturám. Pouze v jediném případě se autor přiblížil formě klasické povídky, v níž nesmí být ani slovo navíc (Průjezd). V závěru několika povídek dal najevo, že se ho zdánlivě jednoduše zapsané příběhy bytostně dotýkají a že v nich cítí přesah („Doktor Parma zdvihl sklenici a připil prázdné černotě za oknem…“ nebo „Když pak znovu vykročil, byla na jeho ramenou hrůza a smutek vesmíru…“). začíná povzdechem: „Zasloužila by si možná lepšího spisovatele.“ Erotická povídka
Mezi výhody zdařile zkomponovaného povídkového cyklu patří také fakt, že v něm často obstojí i relativně slabší povídka, která by neunesla samostatnou publikaci, ale ve struktuře celku získává další významy. Čtenář je například ochoten přehlédnout evidentní řemeslné nedostatky sadistického příběhu z doby Petra Voka (Masopust), protože si před chvílí přečetl skvělou grotesku o českém emigrantovi, jehož spokojený sexuální život spočíval v tom, že se každou neděli nechal orálně uspokojit losem v zoologické zahradě… (Výlet) Struktura povídkového cyklu však není libovolná, což dokazuje i rozšířená verze Slepé bohyně. Závěr cyklu byl citlivě doplněn povídkou Travestie, která obsahuje brilantně zkomponovaný věnec sonetů, jehož autor umírá (jak jinak?!) během krajně trapné erotické scény. Tato nová, editorem dodatečně doplněná pointa rozhodně nejde proti smyslu celku. Předchozí povídky jsou plné Křesadlových nejistot o smyslu psaní a o tom, zda vůbec dokáže psát. Věnec sonetů nabízí jednoznačnou odpověď: Uměl to jako málokdo jiný, byť tomu nepřikládal žádný hlubší smysl.
Ukázku z knihy si můžete přečíst ZDE.
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
Ukázka z předmluvy k Rusticalii
Předmluva
Idea napsat tento druh knihy mi vyvstala někdy loni či předloni, když jsem připravoval přednášku o české literatuře pro jednu větev čili podskupinu londýnského PEN clubu, sestávající z několika Litevců, Lotyšů a redaktora BBC Milana Kocourka. Probíral jsem se tehdy těmi různými Mrštíky, Holečky, Karolínami Světlými, Sofi emi Podlipskými, Herbeny, Jany Vrby atd., až po ty Morávky, A. C. Nory a Jany Čepy.
Rustikální tématika se mi tak začala jaksi zajídat a popouzela mne k parodii. Kromě jiného také proto, že přes spoustu našich často velmi kvalitních výtvorů tohoto rurikolně obecného typu dostal Nobelovu cenu za svůj zolovský plagiát Polák Stanislav Reymont, a ne např. Alois a Vilém Mrštíkovi, kteří by si to, podle mne, zasloužili nejmíň stejným právem.
Tím ještě ta celá snaha vypadá jaksi zbytečně a pro nic za nic, což je jakoby k vzteku. To je ostatně naše stará bolest. Např. Solženicyn dostal také Nobelovu cenu, a kdo v zahraničí zná našeho Karla Pecku? Atd.
Tento citový a představový komplex jsem se rozhodl si odreagovat knihou, již máte nyní před sebou. Trvalo ovšem ještě nějaký čas, než to ve mně uzrálo a než jsem se tomu mohl věnovat. Pablo Picasso, na stará kolena, se bavil tím, že maloval jakési parodie na obrazy slavných starých mistrů: Velásquese, El Greca, Lucase Cranacha atd., tak jako obvykle transformoval skutečné postavy a předměty objektivního, nenamalovaného světa.
Tuto knihu lze pokládat za jakousi literární analogii této malířské metody Picassovy. Sčetlejší čtenáři (sečtělejší je prý špatně) a snad i někteří literární teoretici by měli poznat, koho všeho jsem tady přejinačil, ale upozorňovat na to explicitně nebudu, jednak proto, že by to umožňovalo příliš snadnou anticipaci děje, jednak by se tím příliš pomohlo některým zasvěceným odborníkům v jejich přezíravých snahách.
Náhodou totiž, právě co jsem začal tuto knihu psát, přišla mi do rukou kritika, kde jakýsi vševědný budulínek zasvěceně tvrdí, že všechno, co jsem napsal, je pastiche z něčeho, co už tu bylo. Tento názor je velice objevný, protože předtím naopak všichni chválili mou originalitu, např. taky Josef Škvorecký, profesor literatury a sám ovšem nikoliv nepatrný spisovatel. Leč není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem. Dověděl jsem se například, že Mrchopěvci jsou vlastně Honzlová, kterou mimochodem soudruh hurvínek označuje jako „jiný lidový románek“. Asi proto, že jsem sám na určité vzdálené afinity ironicky upozornil, totiž v tom smyslu, že nějaký kritik by v tom mohl vidět jakousi podobnost „jako mezi člověkem a koněm, protože mají oba hlavu“. (Str. 130 torontského, str. 37-38 pražského salátového vydání).
Toho se soudruh chytil a objevený princip tvořivě rozšířil i na další moje dvě či tři knihy, které snad četl, ale o těch už nenapsal, z čeho jsem to opsal, protože to neví a protože jsem mu nenapověděl, což bych ovšem ani nemohl, neboť o něčem takovém ani nevím sám.
Tato kniha je však naopak skutečně záměrná a bezostyšná parodie či transformace českého vesnického románu všeobecně a několika jeho konkrétních instancí zvláště. Bylo by zajímavé zjistit, do jaké míry by to soudruh budulín byl schopen rozeznat, ovšem nelze zkontrolovat, co pozná sám a co mu někdo zase napoví. Beztoho se mi zdá, že dělá jen hlásnou troubu
někomu staršímu a opatrnému, protože na člověka, který je tak mladý, že už nepamatuje pořádné školy, a neví tudíž, co to znamená „na druhou“, má kupodivu usedlé, petrifi kované a kryptosoudružské názory.
Avšak již dosti o něm, neboť za to nestojí.
Tuto knihu též nelze chápat tak, že bych ji takhle napsal schválně a na truc čili na potvoru zmíněnému soudruhu: Začal jsem ji psát nezávisle na něm, a ovšem jen kvůli němu bych se neobtěžoval.
Jan Křesadlo,
srpen 1992
NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ
