E-shop

Kategorie

Jan Křesadlo - Skrytý život Cypriána Belvy - ukázky z knihy

Dvě ukázky románu Skrytý život Cypriána Belvy

1.

Nedalo se ovšem vlastně říci, zda Cyprián Belva v Boha věřil, či nikoli, nevěděl to pořádně ani on sám. Jeho postoj k otázce existence Boha a vůbec k náboženství byl dán přesvědčením, že svět jako takový je tak absurdní a fantasticky bizarní, že by mohl obsahovat např. i Rosina Hospodina, ba že by mohl být i docela dobře jeho dílem. Ve světě, ve kterém nejen existovali bizarní živočichové, jako třeba ryba Encheliophiops, žijící v řiti mořské okurky Holothurie, atd., atd., atd., téměř ad infinititum, ale kde bylo i na krátké čárečce stejně bodů, jako v celém vesmíru, i kdyby měl kolik chtěl dimensí, kde bylo na číselné ose stejně lichých přirozených čísel jako všech dohromady, kde úhlopříčka čtverce o jednotkové straně, jasně sahající odsaď až podsaď, od rohu do rohu, neměla při tom délku vyjádřitelnou číslem o konečném počtu cifer, v tomto světě, který se navenek tvářil rozšafně racionálně, jako bývalý krejčí, přednášející po krátkém švindlkurse marxismus na vysoké škole, ale při tom v nitru obsahoval nejnečekanější absurdity – v tomto světě se dal docela dobře předpokládat i katolický Bůh. Námitky atheistů, že takový rozporuplný Bůh není možný, mu připadaly dětinské. Zajisté, tak či onak, existoval svět. I kdyby to bylo pouze v jeho představě, neměl na tuto představu vědomě vliv – a proto byl tento svět vůči jeho prožívanému jáství objektivní, existoval nezávisle na něm, ať už jakýmkoliv způsobem. Ale tento svět byl právě tak absurdní a bizarní, jako tradiční středověký křesťanský Bůh, přežívající v této původní, osvícenskými pastory neopravené, podobě zejména v katolické církvi. Bůh, který existoval ve třech osobách, ale nebyly to tři exempláře boha, tři bohové, nýbrž jenom jeden a který se nadto, v jedné této své osobě, ale ne v ostatních, vtělil do člověka, takže se stal ještě ke všemu zároveň Bohem a člověkem. Ale teď, proč to vůbec udělal? Udělal to proto, aby svými mukami a smrtí usmířil Boha, tedy sebe samého, i když v osobě Otce, který se hněval na lidstvo a to tak zle, že by, bez té oběti Syna odsoudil všechny lidi k nekonečně trvajícím mukám. Avšak proč se Bůh, tento dobrý otec, tak strašně na všechny lidi rozhněval? Pouze proto, že jejich prapředkové mu snědli bez dovolení se stromu jablko, tedy udělali něco, za co by normální majitel zahrady dětem, a to ani cizím, natož svým vlastním, možná ani nevynadal, nebo by vynadal jen na oko – co je o jedno jablíčko, prosím vás?

Ale tím to ještě zdaleka nekončí, protože Bůh, ve své jedné osobě, ve které je také zároveň člověk, má schopnost způsobit, aby toto jeho lidské tělo vypadalo jako oplatka a vůbec mělo k nerozeznání všechny její vlastnosti. Dokonce dal některým lidem moc, aby tento magický fenomén vytvářeli pomocí kouzelné průpovědi, kteroužto schopnost jiní lidé, ale jenom někteří dalším magickým obřadem k tomu uschopnění, mohou předávat dál a dál, z generace na generaci. Ale to se všechno dělá proto, že se tím jaksi nenápadně a nekrvavě opakuje oběť ukřižování, kterou tento Bůh neustále znovu usmiřuje sám sebe za hříchy lidstva, ačkoliv jedna jeho smrt na kříži přece dokonale stačila, a kromě toho, věřící potom Boha a člověka v oplatce polykají, tedy jde o jakýsi nenápadný rituální kanibalismus. Věc byla však dále komplikována ještě tím, že tento bohočlověk mohl kromě oplatky na sebe přijímat ještě podobu či způsobu vína, kterému se pak říkalo Jeho krev, ale byl tam taky celý, tedy i s tělem, jako naopak v oplatce byl i s krví, takže středověké náboženské války o přijímání pod obojí způsobou byly věcně vlastně úplně zbytečné. A jaksi se v tom chlebě a víně udělal, jakmile kněz vyřkl určitá slova, ale při tom se to vůbec nijak nepoznalo. A ve všech těch proměněných oplatkách po celém světě byl jenom jeden...

Když se to takhle rozebralo či naneslo, vypadalo to jako naprostý a pustý nesmysl, ale Cyprián Belva věděl, že právě proto bylo krajně podezřelé, že by to tak mohlo všechno být: Jednak, že to bylo jaksi stylově jednotné se zřejmou, ale diskrétně nenápadnou absurditou světa; tento antilogický bůh do tohoto světa zřetelně patřil a mohl by ho tak i stvořit.

Jednak to mohlo být tak také proto, že takovouhle bláznivě extravagantní theologii by si nikdo ani sám nedokázal vymyslet, protože lidská fantasie je mnohem krotší a konvenčnější. Proto to opravdu vypadalo, jakoby to byla vskutku znalost nadpřirozeně zjevená, o věcech, které tak skutečně jsou...

Snad se divíte, proč se Belva těmito otázkami tak zabýval, i vězte, že jakýmsi způsobem musel. Jeho žena Rosa /podle nynějších pravidel by se asi mělo psát Róza, jenže ona se psala Rosa/ totiž byla přísná katolička, a protože jí byl různým způsobem zavázán, že ho kdysi jaksi pozvedla z podlahy, cítil povinnost se jí zavděčovat tím, že dělal praktického katolíka taky. Jeho hra však nebylo pouhé předstírání v běžném slova smyslu. Na základě úvahy, jejíž hlavní body jsme zde reprodukovali, připouštěl Belva možnost, že by to tak nakonec mohlo všechno i ve skutečnosti být, a, i když pravděpodobnost toho se nezdála zvlášť vysoká, šlo o záležitost do té míry risikovou, že bylo třeba to brát neustále v úvahu, jenom si nebyl na sto procent jistý.

 

2.

Záležitost s Alenou v Ústření bibliotéce začala zase tak jakoby divně a bizarně, jako všechny Belvovy avantury a celý jeho život všeobecně.

Když se Cyprián se soudružkou knihovnicí setkal, bylo jí něco přes třicet a byla neprovdaná, ušněrovaně nenápadně brýlatého vzezření, tak zvaně staropanenenského, což bylo v jejím případě doslova pravda. Ne, že by byla snad nehezká nebo nepřitažlivá, ale měla hrdou a plachou povahu, a nadto prošla v mládí obdobím přehnané zbožnosti, což bylo v souladu s jejím secesním cítěním, melancholií lilií, gotickými okny, řeřavícími karbunkuly věčných světel a tak dále, na tento způsob. Chyba byla v tom, že brala všechna přikázání příliš doslova, včetně těch, týkajících se tzv. cudnosti čili sexuálních záležitostí. Tato pravidla a nařízení, jak zřejmo, byla tak striktně vymyšlena proto, že se předpokládá, že je nikdo nedokáže pořádně dodržovat a tudíž je třeba je hodně zdůrazňovat a forsírovat, aby nevznikl alespoň úplný kurník. U většiny lidí si také příroda prosadí svou, takže nařízení mají pouze jakýsi brzdící a modifikující vliv – a s tím církev asi také mlčky počítá. Existují však lidé, kteří to berou naopak tak vážně, že jim to může naprosto zmrzačit a zkomplikovat život, a k těm patřila také Alena. Místo, aby ji spasitelná napomenutí pouze chránila před předčasným a vůbec nepatřičně nerozmyšleným podlehnutím, vyvolala v ní silnou staropanenskou resistenci, která po několika pokusech všechny mládence odradila. Nadto měla Alena v mládí tajnou ideální lásku, a to kněze v jednom menším, romanticky zapadlém kostelíku, kam několik let skoro denně docházela. Konec této vzdušné a andělské lásky nastal, když kněz jednoho dne zmizel, zřejmě zatčen. Alena se dlouho trápila, ale pak přece jen pozapomněla. Zároveň nastala tak tuhá persekuce věřících, že si jako profesorka češtiny nemohla dobře dovolit příliš okatou nábožnost a tak pomalu, ale jistě i v tomto směru ochabovala, až ochabla. Když přišla do knihovny, byla již poněkud zakyslá a zcyničtělá, první období secesně romantického sladkobolu již pominulo a zanechalo ji s neurčitým vědomím, že se dala od panáčků napálit. Pořád se ještě stranila mužských, styděla se jich a bála, ale původní přesvědčení o nutnosti čistoty ji již opustilo zároveň s její katolickou pravověrností. Nyní musíme prozradit, že Alena byla založením dosti tzv. smyslná a poměrně záhy objevila rozkoše sebeprznění, což v ní existovalo nezávisle a paralelně s liliovou romanticko-náboženskou exaltací, aniž by se tyto dvě věci aspoň zdánlivě, nějak navzájem ovlivňovaly či na sebe působily. Leda snad tak, že Alena shledávala určitou sladkobolnou, úzkostnou rozkoš v tom, když se z toho zpovídala zmíněnému knězi, což bylo také nejblíž, kam se dostala v intimitě s mužem.

Dodejme ještě, že Alena byla v těchto věcech zpočátku zcela nevědomá, nikdo jí nic nevysvětlil, protože neměla ani žádné dost důvěrné přítelkyně, a matka jí záhy zemřela. Jak byla plachá, nikdy se ani na nic nevyptávala nějaké zkušenější ženy, nebo zpovědníka a měla dlouho představy značně naivní a nerealistické. Kombinací popsaných vlastností a okolností se v ní však vyvinula zvláštní zvědavost a pátravost po příslušných informacích prostřednictvím literatury, od bible přes různé tzv. manželské manuály, až po spisy sexuologické a přes ně pak až k pornografiím. Bylo by lze říci, že Alena vyvinula jakousi bibliofilii, nikoli v běžně používaném slova smyslu, ale analogicky s názvy jako je třeba pedofilie, gerontofilie, zoofilie čili, méně správně bestiofilie, skatofilie a jiné parafilie.

Již zaměstnanecká metamorfósa z kantorky na knihovnici byla, kromě utajeným hnusem z ideologické buzerace, způsobena také neurčitým, podvědomým tušením, že se v Ústřední knihovně bude moci lépe a snadněji oddávat své tajné vášni. V tom se také nemýlila: V knihovně byly nejen rozličné sexuologické spisy, hlavně německé, ale, ve zvláštní místnosti, pod zámkem, také tzv. erotika, která se ovšem nepůjčovala čtenářům, ale nicméně byla v knihovně shraňována, neboť i to, jak říkal soudruh ředitel, patřilo k úplnému obrazu našeho a světového písemnictví. Většina zaměstnanců o tomto tajném kabinetě snad ani nevěděla, a pokud věděli, nestálo jim to za to vyvíjet námahu, spojenou s dosahováním přístupu, což ovšem by zahrnovalo také moment určité ostudnosti a vystavení případnému posměchu. Zaměstnanci také během pracovní doby neměli číst, nýbrž pracovat, a půjčovat si knihy domů mohli pouze po splnění běžných formalit, vyplnění formulářů, atd., jako normální smrtelníci. Byla ovšem už otázka, zda by bylo i zaměstnancům vůbec možno si erotika vypůjčit, když se to normálním čtenářům nedovolovalo: ti ovšem ani nevěděli,že tam takové knížky jsou.

Alena ovšem brzy zjistila co a jak, že klíč visí v kanceláři soudruha ředitele atd., a záhy si opatřila duplikát. Kabinet erotik se jí stal nejen zdrojem zábavy a poučení, ale i jakousi obsesí a návykovou drogou, protože jak jen mohla, často proti svému lepšímu přesvědčení či vůli, vykrádala se tam, otvírala si ilegálním duplikátem klíče dveře a kochala se zde nahromaděnými sprosťárnami. Někdy si odnášela knihy v záňadří i domů.

Její sexuální život se tak stal dosti vydatným a svým způsobem i pestrým, i když byl ovšem abnormální. Zbytky jejího náboženského svědomí se proti tomu vzpříkaly, mnohokrát si řekla, že toho nechá, že klíč zahodí do řeky, atd., ale pak to přece jen nikdy neudělala.

Nuže, k povinnostem Cypriána Belvy patřilo také oprašování knih, což činil pomocí zvláštního malého vysávače, který knihovně věnovali ze zahraničí v rámci jakési družby, a tímto způsobem měl ovšem udržovat i knihy erotického kabinetu. Jakmile zjistil, co to tam je za knihy, chodil tam častěji, než bylo potřebí, protože obtíže a zábrany ostatních zaměstnanců se na něho nevztahovaly, kromě toho, že pouhý zřízenec nemusí tak moc dbát na důstojnost. Bylo tudíž pouze otázkou času, kdy se Belva v kabinetu erotik srazí s Alenou, při čemž se ovšem dalo spočítat na pěti prstech, jak to musí, při zamčených dveřích a mezi regály oplzlin, nutně dopadnout.

Proč název Tartaros?

Tartaros je podle mytologie podsvětní místo těžkých trestů. K životu z nějakého důvodu patří, že lidé si u krbu rádi počtou o tom, jak to ti druzí mají těžké. Jak říkají Angličané: „Dobrodružství je to, co člověk nerad prožívá, ale příjemně se o tom vypráví v klubu.“

Tartaros jako nakladatelství se v ideálním případě může stát takovým místem pro ty, co si – pochopitelně s čistým svědomím, jak jinak – rádi počtou o jistých potížích a zajímavých zákrutech osudů těch druhých.

Jan Křesadlo - Slepá bohyně a jiné příběhy - ukázka z knihy

Slepá bohyně a jiné příběhy - ukázka

Předznamenání autora

Tyto povídky jsou o všelijakých divných sexuálních tendencích, dříve se tomu říkalo perverse nebo deviace, dneska na Západě se musí říkat varianty, aby se neurazili buzeranti. Všechny zde vylíčené podivnosti v přírodě existují, nic jsem si nevymyslel, pouze zmodifikoval okolnosti a podrobnosti.

Můj materiál by mi stačil na mnohem víc, ale čeho je moc, toho je příliš. Přiznám se ovšem, že mne tato tematika dosti fascinuje, takže má sklon pronikat i do mých knih. Měl jsem totiž příležitost se s těmito věcmi seznámit z první ruky jako psycholog ambulance pro sexuální deviace při psychiatrické klinice v Apolinářské ulici. Byl jsem tím vším původně tak konsternován jako moji kritikové, nemohl jsem si však namlouvat, že jde o nějaké komíhání na zadní straně subjektivna, protože jsem potkával nositele těchto podivností jako zcela hmotné a jinak nenápadné lidi. Proto to na mne asi udělalo dost trvalý dojem. Pro mne osobně je existence těchto věcí jakési antipodum na přeceňování sexuality, kterým chronicky trpí současné umění, zejména literatura, jež má sklon z toho dělat jakési sacrosanctum. Skutečnost nás však poučuje, že jde o instinkty, které se mohou směšným, pitvorným a hrůzným způsobem porouchat.

Ještě snad to, že výklady oficiální akademické psychologie vzhledem k povaze těchto poruch jsou zřejmě všechny zásadně špatné: Nejde ani o podmíněné reflexy,ani o projevy podvědomých tendencí toho či onoho původu. Jde o poruchy instinktivních programů, jako když se porouchá samočinný počítač, a jednoho dne tento názor nutně ovládne i katedrovou vědu. Je ostatně s podivem, že se tak při rozvoji informační technologie, samočinných počítačů, robotiky atd. dosud nestalo, což lze pravděpodobně vysvětlit nejspíš tím, že dušezpytci zpravidla na tento druh vědy moc nejsou. To je snad všechno jako jakýsi úvod či vysvětlení.

Auktor

(Poznámka nakladatele: Abychom předešli případným dotazům, auktor je výraz, který pro sebe Jan Křesadlo s oblibou používal. Zmiňujeme to, abychom předešli vlně e-mailů stěžujících si na domnělý překlep.)

Za chlebem

Psal se nějaký ten rok 193., ale s nízkým číslem, ještě několik let před Mnichovem. Bylo někdy koncem jara či začátkem léta a měsíc, směřující k úplňku, stál medově a šišatě na zvolna tmavnoucím jihozápadním nebi. Někde na tehdejším okraji Vršovic — či bylo to snad za Kačerovem? — stál tento měsíc nad takzvanou nouzovou kolonií, kde bydleli lidé ve starých železničních vagónech a různých chatičkách, stlučených ze všelijakých prkýnek jako kozí chlívky.

Tyto obytné krabičky vypadaly roztomile, byly často různě vesele natřené a měly před sebou úpravné zahrádky. Jakkoliv šišatý měsíc stál již dosti vysoko, bylo lze tyto barvy dosud dobře rozeznat, i když se již začínaly rozplývat v uniformní modři. Vlaze podvečerní sladkobolno prostupovalo nouzovou kolonii pod pudinkovitým měsícem a kdesi se ozýval jakýsi virtuos na foukací harmoniku. Scenérie vypadala tudíž na první pohled jaksi romanticky příjemně, ale ve skutečnosti to byla holá bída.

V jednom obytném vagóně připravovala životem umletá bába brambory na polévku za svitu petrolejky.

Na druhém konci vagónu na kavalci ležel její muž pod záplatovanou dekou a smrděl laciným tabákem a animálním puchem. Válel se tak většinu času, neboť byl zcela demoralisován: býval totiž dlouhá léta sluhou v obchodě a byl pokládán téměř za součást stálého vybavení, ba skoro za člena rodiny. O toto místo však nečekaně přišel, když majitelova neprovdaná švagrová klimakterického věku ztratila v rámci hospodářské krize svoje místo sekretářky v jakési fabrice a začala pomáhat ve zmíněném obchodě. Jednoho dne ztropila scénu, že ji sluha chtěl ve skladu znásilnit na bednách, načež majitel onoho sluhu, muže to bramborové stařeny, bez pardonu z fleku vyhodil.Sluhasicetvrdil, že to bylo právě naopak, že šlo o biblickou situaci jako s Josefem Egyptským a ženou Putifarovou, ale nikdo mu to nevěřil, protože slečna byla slečna a on pouhý zřízenec, se kterým by se přece nezahodila, a stejné stanovisko zaujal i pracovní soud.

Výsledkem tohoto dění byla však současná situace rodiny, protože zostuzený sluha nemohl už žádnou práci najít, a proto se nyní už jenom válel na kavalci ve vagóně. Kupodivu se nedal na pití, asi nejen proto, že neměl peníze, protože pivní slivky by mohl vyžebrat vždycky, nicméně silně kouřil, pokud měl co, čímž kazil atmosféru skrovného domova. Odborně řečeno byl ve stavu chronické reaktivní deprese, takže neměl energii ani na sebevraždu. Byla z něho úplná zřícenina.

Vedle báby seděla její dcera, úplně zkroucená maličká zmrzačená osůbka neurčitého věku, a snažila se svými pařátky pomáhat loupat a krájet nepříliš početné brambory.

Proč se Fanynka narodila zmrzačená, nebylo snad zcela jisté, ale bába si v duchu vyčítala, že to způsobila sama. Počala Fanynku ještě před první světovou válkou jako služka se svým zaměstnavatelem, a snažila se těhotenství utajit, jak to nejdéle šlo, z hanby a také aby nepřišla o obživu. V té době se ještě nosily šněrovačky čili korzety a nynější bába, Fanynka 1, se hodně stahovala, aby zakryla rostoucí břicho. Nakonec ji stejně vyhodili na dlažbu, ale naštěstí se jí ujal ten sluha, atd.

Z druhé strany kamínek byla plenta, zpoza níž se ozývalo šplouchání a občas plechové zadunění. Za plentou byl bábin (a dědkův) mladší syn Polda a myl se zde, zcela nahý, v cínovém škopku.

Na rozdíl od otce, který byl bez práce, Fanynky 2, která pracovat ani nemohla, a Fanynky 1, čili báby, která trošku přispívala do společného hrnce jako pradlena a posluhovačka, měl Polda zaměstnání, a to noční. Vydělával dost, ba téměř hodně, i když jaksi nepravidelně, a tabák svému otci, jeho jedinou rozkoš a zábavu, obstarával zejména on. Polda tvrdil, že je nočním vrátným v hotelu a že občasné nečekaně veliké příspěvky do domácnosti jsou tuzéry mohovitých hostí, kteří používají ten hotel jako abštajg a vykupují si tak od personálu mlčenlivost.

Bába Fanynka 1 pravdivost synových údajů nezkoumala, jednak proto, že byla silně unavena životem,

jednak se neurčitě obávala, aby se snad nedověděla něco, co by ji mrzelo. Napadlo ji už i jestli Polda není třeba zloděj nebo snad i pasák, a proto se rozhodla, že nechce nic vědět. Nicméně hádala chybně, protože, jakkoliv byla ženou zkušenou a životem zkrušenou, její zkušenost byla přece jen omezená a příliš konvenční.

Posléze se Polda za hadrem osušil, oblékl a vystoupil. Byl to drobný mladík krajně neurčitého věku mezi osmnácti a třiceti lety, s dosti pravidelnou, jakoby dětskou, hubenou, širokou tváří s krátkým, tupým nosíkem, širokými ústy plných rtů a vysedlými lícními kostmi. Byla to tvář typu jakoby kočičího a ruského, či snad obecně slovanského. Vystupuje zpoza plenty česal si Polda vlhké, husté, tmavoplavé vlasy, vzadu na tehdejší dobu trochu příliš dlouhé, úhledně dozadu. Byl oblečen v laciné, špatně padnoucí konfekční šaty a pod sakem měl modře příčně pruhované tričko. Oznámil matce a sestře, že už jde, že se nají v práci, řekl „nashledanou“ a vystoupil z vagónu. Předtím si však posadil na hlavu tzv. čepici s nehtem, tradiční to odznak proletářství let dvacátých a třicátých, jak to vídáme ve starých černobílých filmech z oné doby.Polda měl však onu čepici nasazenou jaksi načechraně a švihácky, se štítkem směřujícím nahoru, tak jak to snad odkoukal z amerických filmů.Polda zajisténebyl oblečen jako vrátný z hotelu, i třeba skromnějšího, ale snad se do uniformy převléká až na místě, usoudila bába.

Ve skutečnosti bylo proletářské odění Poldovo již i jeho pracovní uniformou. Byla to součást jeho role lidového chlapce, neboť tak to mají páni často rádi, např. třeba také americký básník Walt Whitman. Polda kráčel hbitě k nejbližší stanici elektriky, nasedl a odjel dolů do města.

Polda seděl v lokále u postranního stolku pro jednoho, pojídal dva špekáčky s křenem a skývou chleba, které si objednal k večeři, a zapíjel pivem. Na rozdíl od světových metropolí nešlo o lokál vyloženě specializovaný, z různých důvodů, v neposlední řadě také proto, že v letech třicátých to dosud byla činnost u nás nezákonná. Jakkoliv hostinec navštěvovali i obyčejní zákazníci, bratři se tam stahovali za jedním číšníkem, který byl rovněž členem a kromě roznášení piva fungoval též jako obstarávatel.

Ten nyní stanul vedle Poldy a cosi tiše ševelil. Polda vzhlédl a v chodbičce ke kuchyni spatřil stát pána, který mu připadal jaksi hřbitovně či funebrácky či tak nějak. Byl neurčitého věku, ale už spíš starší, malý a rozložitý, poněkud břichatý a výrazně černě oděný. Na těle, měl nějaký černý svrchník, jen lehký, z plátna nebo snad z hedvábí, zapnutý až ke krku, na hlavě černou buřinku, což v oné době nebylo však dosud nic zvláštního. Naopak zvláštní bylo, že pán měl na očích černé brýle, ačkoliv bylo dlouho po setmění a slunce už dávno nesvítilo. Zdálo se tedy, že tyto brýle mají sloužit spíš jako maska, i když dosti nedokonalá.

Pán měl malý pršinos, a když na něho Polda obrátil zraky, přívětivě se usmál a ukázal veliké přední zuby. Přitom Poldovi mírně pokynul pravicí v černé kožené rukavici. V kombinaci, s černými orbitami a pršinosem dodal vyceněný úsměv černému pánu vzezření upomínající umrlčí lebku a Polda poděšeně a tázavě vzhlédl k číšníkovi. Ten však udělal ujišťující gesto, že jako žádný strach, „já ho znám, ten ti neublíží“ — načež učinil mezinárodní gesto počítání peněz — „nebudeš litovat“. Polda tedy sebral z věšáku čepici a vyrazil směrem do chodbičky ke kuchyni. Když to černý pán viděl, stáhl se pryč z jeho zorného pole.

„U zadního vchodu,“ šeptl ještě číšník Poldovi a pak se odpoutal za svými dalšími povinnostmi.

U zadního vchodu, který ústil do tiché postranní uličky, stál černý pán u černého auta. Protože jsme v letech třicátých, bylo to auto tvaru dosud poměrně bednovitého. Polda se ve značkách aut nevyznal, ale auto vypadalo cize a bohatě. Poldovi připomnělo pohřební vůz, i zaváhal, ale pán sáhl do kapsy a vytáhl velkou bankovku. „Ještě jednu potom,“ řekl s nějakým cizím přízvukem. Poldu napadlo, že by mohl bankovku vzít a rychle zdrhnout, ale pak se ulakomil: Vzpomněl si, že se blíží narozeniny Fanynky 2, a chtěl ji i celou rodinu nějak opulentně potěšit. Čím víc, tím lépe. Vlezl tedy do vozu, do něhož mu pán otevřel přední dvířka.

Vlastní transakce se tedy neměla zřejmě odehrávat v autě, nýbrž někde, kam ho pán doveze. Polda se

tedy usadil na přední pasažérské sedadlo vpravo od pána. Očekával nicméně nějaký alespoň preliminární útok, ale k jeho překvapení se černý pán choval i nadále naprosto korektně. Nastartoval, motor hned chytil a začal téměř neslyšně pracovat.

Kdyby býval Polda nevěřil číšníkovi a jeho ujišťování, byl by se bál čím dál víc. Slyšel ovšem o všelijakých případech a sám při svém povolání už i některé nepříjemnější klienty zažil. V tomto případě ho však zaráželo hlavně to, že se v tom nevyznal, že nedovedl odhadnout, co pán vlastně chce, jak to bude dál, kam to povede.

Auto zastavilo kdesi ve staré čtvrti u vysoké zdi jakési zahrady a pán v ní klíčem otevřel malou branku. Prolezli dovnitř a kráčeli krásně upravenou zahradou se všelijakými sochami v modravém měsíčním svitu. Na konci se tměla jakási stará nóbl vila či menší palác. Pán provedl Poldu dovnitř, odemykal a zamykal, ale nerozsvěcoval. Chvíli Poldu postrkoval za rameno, chvíli ho vedl za ruku, ale pořád si nic nedovoloval. Konečně pán rozsvítil a byli v přepychově zařízené ložnici s postelí s nebesy. Pán měl pořád na sobě kabát zapnutý ke krku, bouřku, brýle a rukavice a nezdál se jevit známky, že by se chtěl svléknout.

V pokoji bylo klekátko před velkým krucifixem,snad z nějaké slonoviny, a pán ten krucifix přikry ljakousi černou rouškou.

Pak nejprve nabídl Poldovi sklenici vína. Poté otevřel skříň a vyndal z ní krajkové šaty nevěsty a příslušné přepychové ženské prádlo. Vyzval Poldu svou zvláštní cizineckou češtinou, aby se do těch šatů převlékl. Poldovi nepatrně odlehlo, protože to už se zdálo být blíže věcem, které znal. Celkem ochotně se tedy začal svlékat napřed donaha a pak na sebe natahovat příslušné odění. Polda se dal na své povolání sice z bídy, ale také z lásky k věci, a fantasie, že je žena, byly součástí jeho vlastních, méně obvyklých sklonů. Proto na něm procedura nezůstala bez účinku, nicméně pán se i potom choval dál naprosto korektně, i když pomáhal Poldovi se zapínáním různých přezek, knoflíčků a patentek, i tam, kde to nebylo potřebí, a jeho ruce se při tom zřetelně chvěly. Tomu Polda pořád nerozuměl. Konečně byl Polda ustrojen a zálibně se zhlížel ve velkém zrcadle uvnitř skříně. Vypadal se svou dětskou tváří velice věrohodně, nedostatek pořádných dlouhých ženských vlasů zakrýval závoj a věneček. Byl velmi hezká nevěsta útlejší postavičky, vnady obstarávala tuhá podprsenka. Pán mu dal také krásnou kytici umělých bílých lilií v bělostné manžetě. Polda se na sebe nemohl vynadívat. Pohled do zrcadla na sebe v transformaci nevěsty ho úžasně těšil a eroticky vzrušoval.

Předpokládal, že teď si budou s pánem asi hrát na svatební noc, že se tedy oba zase svléknou atd., ale další vývoj událostí ho překvapil. Pán, tak jak byl, v černých brýlích, buřince, kabátu ke krku atd., nyní poklekl u postele a zalovil pod přikrývkou a záclona

mi nebes. Začal něco tahat, co hřmotilo po podlaze, a brzy se ukázalo, že je to rakev s průhledným, jako skleněným víkem, v jaké v pohádce trpaslíčkové pohřbili Sněhurku.

Pán sundal víko a vyzval Poldu, aby se do rakve položil i s kyticí. Polda se bál a odmítal, ale pán ho nutil prosbami, hrozbami, příslibem větší platby. Ujišťoval ho, skoro plačtivě, že se mu nic, ale vůbec nic nestane, že však jen tímto způsobem mu může pomoci, ukazoval mu po stranách rakve větrací otvory, že se nemůže udusit.

Nakonec se dal třesoucí se Polda přemluvit, hlavně ze strachu. Slýchával, že bláznům se nesmí odpo-rovat.

Pán přiklopil víko. Na okamžik Poldovi zmizel ze zorného pole, a když se nad ním opět vynořil, mě v ruce jakési uzlovité lano. Tímto lanem začal pán zuřivě prát do víka, které tedy asi nebylo z normálního skla, ale z nějaké jiné, průhledné, nerozbitné hmoty, nevím, jaká by to v třicátých letech mohla být, zda technologie umělých materiálů byla tehdy už dost pokročilá.

Jeho tvář zrudla a celá se zkroutila jakousi vášnivou zuřivostí. Polda v rakvi při každé ráně poděšeně mrkl. Ze začátku mu převlek do nevěstích šatů dělal dobře, ale teď už ho dávno veškerá vilnost přešla. Potil se hrůzou a myslel, že snad omdlí. Rány na rakev se uvnitř nepříjemně silně rozléhaly a průhledné víko vzbuzovalo iluzi, že šílený funebrák ho co nevidět švihne do obličeje. V této tísni se Polda snažil i modlit, ale zjistil, že žádnou modlitbu si už nepamatuje celou. Měl strach, aby se hrůzou nepomočil a nepotřísnil překrásné nevěstiny šaty.

Konečně, po nesnesitelné věčnosti, vydal pán jakýsi chraptivý skřek a zhroutil se mimo dosah Poldova pohledu. Bylo slyšet, jak se zmítá a heká na podlaze. Pak bylo delší dobu ticho. Poté se tvář v černých brýlích a tvrďáku opět vynořila nad skleněným víkem a hrůzný zákazník vyděšeného Poldu osvobodil z rakve s projevy vřelých díků.

Polda byl tak zpitomělý hrůzou, že si nedovedl vybavit, jak se nakonec ocitl zase zpátky před hospodou, ve svých šatech a se čtyřmi velkými bankovkami v kapse, protože pán dle slibu platbu zdvojnásobil. Zdá se, že ho pán dovezl tam, odkud ho vzal, ale hospoda byla už dávno zavřena a tramvaje už normálně nejezdily. Polda si tedy dovolil přepych taxíku. Bylo mu nicméně trapné udat jako cíl vagónovou kolonii, a proto vylezl dříve a zbytek došel pěšky.

Vydělal si na tento luxus perně, i když se ho pán vlastně vůbec nedotkl a celá záležitost by se vůbec nedala kvalifikovat jako pohlavní akt,byť propána v černém tento význam zřetelně měla.

Ačkoliv šlo svým způsobem o výdělek velmi snadný a přitom vydatný, zařekl se Polda, že s černým pánem už nikdy nepůjde. Příliš se toho všeho bál, i když přesně nevěděl, proč vlastně.

Poznámka: Člověk, který tohle ve skutečnosti dělal, prý v Praze za první republiky skutečně žil. Byl to jeden cizí diplomat a jeho přesnější diplomatická charakteristika dělá celou záležitost ještě mnohem pikantnější, ale myslím, že je rozumnější nic dál neprozrazovat. Nemám ostatně žádný solidní důkaz, že se to tak dělo, nicméně pamětníci mě ujišťovali a neměl jsem důvod jim nevěřit.

Jana Rečková - Dřímota - ukázka z knihy

Ochutnávka z knihy:

ÚVODNÍ KAPITOLA

Černé brýle nebyly v módě, ale stejně si je musela vzít. Bylo jasné ráno a toho monoklu by si všimli úplně všichni v autobuse i na převozní lodi. Jednou muselo dojít i na tohle, povzdechla si smířeně, chystalo se to už dlouho. Ten šílený chlap slídil po bytě a hledal každé smítko prachu, kontroloval, jestli je prádlo přesně zarovnané do hraniček jako na vojně, nádobí a příbory naskládané podle popisu na zásuvkách, a nejspíš litoval, že neumí spočítat kalorie v jídle – i ty by musely nachlup sedět. Nikdy nebyla dost dobrá, takže následovaly nadávky a tresty. Pokuty, které pravidelně pohltily celou její výplatu. Většinou ještě zůstala dlužná.

 

Ženská stejně všechno rozhází. Nikdy mu nedokázala říct, že v téhle rodině rozhazuje jedině on, za chlast, za cigarety, za drahé časopisy s hambatými obrázky. Stejně by štěkl, ať se nediví, když má doma takovou tlustou krávu. Věděla, že není tlustá, ale hrbí se a krčí, aby byla co nejmenší – jenže to nefungovalo. V tom malém bytě ji vždycky našel.

Správnej chlap přijde domů a nejdřív ze všeho vyfackuje ženskou. Zaručeně něco provedla. Další oblíbený slogan. Neměla čas něco provádět, chodila do práce stejně jako on, jenže nemělo smysl bránit se; čím pravdivější námitka, tím větší zlost. Nenávist, konečně to pojmenovala. Musela v tom být nenávist, i když netušila, jak k tomu nadělení došlo, a po té ráně včera večer jí vykvetla kromě jiskřiček před očima a červenočerného monoklu taky ona, jedovatina, v ní uvnitř.

Vždycky se pokoušela být dobrou křesťankou, ale nějak se jí to nedařilo, asi že neměla tu kápi z bílé látky, která se na sochách v kostele tak krásně skládá do ladných záhybů, a kromě toho byla tak hloupá (blbá kráva!), že si u zpovědi nedokázala vzpomenout, jaké hříchy spáchala. Panu faráři lezla na nervy, a poslední dobou jí připadalo, že ruší všechny věřící, jen vejde do kostela. Za nocí, kdy nespala, ji napadaly strašné myšlenky o prokletí, o zlu, které v sobě má a které by bylo potřeba zabít.

Jednou se už odhodlala, řízla se do zápěstí, ale ucukla před tou bolestí, nedotáhla řez do konce. Potom za trest vydrhla koupelnu a záchod a říkala si, že jestli do té mělké řezné rány chytne nějakou infekci a umře na sepsi, bude to jenom spravedlivé. To všechno byly hříchy. Pravděpodobně.

Černé brýle nebyly v módě, ale musela se přece nějak maskovat, ne?

V práci za trest přepisovala všechno dvakrát a modlila se, aby ji při tom šéf nepřistihl. Trochu jí to pomáhalo, připadalo jí, že únavou deptá to zlo v sobě, jenže pak neodvedla dost práce a bylo hůř, už nevěděla, jak ještě se má potrestat, a nedávno se ke vší mizérii přidal ještě pocit, že ty katastrofy po celém světě, záplavy, tornáda, sucha, zemětřesení i hromadné havárie souvisejí s tím, že jí někdo zabránil v dokončení trestu. Zlo nebylo dost unavené.

„Už zase?“ Šéf stál za ní a zlostí prskal; ten poprskaný papír bude muset taky přepsat. „Kam jste sakra dala ty první papíry?“

Neřekla nic, ale neubránila se pohybu brady směrem ke skartovačce. Snažila se neslyšet, jak na ni řve. Když to s ní začalo, tvářil se soucitně a trochu poplašeně, ale dlouho nevydržel. Pak ji posílal k psychiatrovi, jenže to by bylo k ničemu, psychiatr není vymítač. Snažil se ji hlídat, bránil jí v trestech, a tím vlastně nepřímo pomáhal zlu, pomáhal pohromám, zkáze světa...

Otočil si ji se židlí k sobě. „Chtěl jsem vám pomoct,“ řekl a najednou neřval. „Bývala jste skvělá sekretářka, ale takhle to už nejde dál. Půjdete se léčit?“

Bála se ho, jenomže když on ji nenechal zachraňovat svět... Zakroutila hlavou, promluvit by nedokázala. Kdysi se mu pokoušela vysvětlit, o co jde, ale šéfové nikdy neposlouchají – od toho jsou taky šéfové.

„Tak vám dám výpověď. Odborům to zdůvodním, žádný strach.“

Strach. Byl s ní pořád, co pamatovala. Žádný strach? To už by z ní asi nic nezbylo. Šéf dobře věděl, že na odbory ani nepomyslela. Nikdo by se jí nezastal. Všichni si mysleli, že bez ní by bylo na světě líp. Jako ten doktor tehdy po potratu (manžel nechtěl děti – s takovou babou bláznivou? Ani ze srandy!), jak ji strašil vykrvácením, infekcí, trombózou a kdovíčím ještě. Lidé ji rádi strašili už odmalička, pamatovala si, jak ji rodiče schválně posílali do sklepa, protože tam šílela hrůzou. Možná to dělali správně, možná už tehdy věděli, že ji musí pořád trestat a trestat.

„Mazejte na loď. Doufám, že se s vámi potopí!“ Zasmál se. Lidem býval její strach k smíchu a někdy je za to nenáviděla – ale na to neměla právo. Směla nenávidět jenom sama sebe. Loď se nepotopí, to by bylo moc lehké.

Klopýtala přes staveniště s poházenými dřevěnými paletami, odhozenými dráty, skružemi, hromadami hlíny, písku a kamení – všechno připravené ingredience budoucího dokonalého sídliště na ostrově, kde bude báječný klid, kam se určitě nastěhují samí skvělí, krásní lidé. Tak ráda by je nenáviděla, ale na to neměla právo. Vůbec žádné právo.

Obcházela naskládané panely, překračovala kolejnice jeřábů, vyhýbala se prefabrikovaným kancelářím. Ještěže jí nepřikázal, aby dala výpověď sama. Nebo by jí mohl nařídit, aby si ji sama poslala z nejbližší pošty za svoje peníze, a nevěřil by, že žádné nemá, protože všechno vydala za domácí pokuty. Nikdo jí nevěřil.

Zakopla, vrazila ramenem a hlavou do lešení. Zůstala stát, čekala, až se ztratí ty jiskřičky. Byly jí povědomé, kamarádily s ní od včerejška, objevovaly se a mizely samy od sebe a to jejich kroužení jí vždycky roztočilo hlavu a žaludek.

„Kam čumíš, krávo blbá!“ zařval na ni chlap v montérkách.

Bála se jich, těch chlapů v montérkách; připadali jí pořád opilí nebo zfetovaní a mluvili s divným přízvukem. Jako by nikdy nestačili vystřízlivět a nestačili si ani vzpomenout, jak se správně mluví. Zbývaly jim jenom hrubé a sprosté výrazy.

„Tak brzo, a už je sjetá!“ zachechtal se někdo za ní.

Otočila se, ale viděla místo jednoho dva. Uhnula, zdálo se jí, že se na ni napřahuje. Napřahují. Zase do něčeho vrazila. Bolelo to, možná si něco zlomila. Stejně tomu nikdo neuvěří. Doktor řekne, že tu zlomeninu simuluje, ale vysvětlí jí, že může dostat tukovou embolii, kdysi o tom četla... Byla ideální oběť pro každého, kdo si chce odreagovat mindrák. Ideální fackovací panák. Věděla to, a stejně jim věřila, když ji strašili.

„Ty nám tady budeš bourat lešení, ty krávo?“ Chlap v montérkách zuřil. Hmátl po ní, zase uhnula, chtěla se prosmýknout kolem těch dvou za sebou, ale ztrácela rovnováhu a přehled, kdosi ji chytil, teď už se chechtali všichni, špinavých chlapů přibývalo, někdo ji škrtil, zaleskl se nůž, někdo ji bodl, tomu nikdo neuvěří, pak další, bodali pořád dál, i když už to bylo zbytečné. Nemohla jim to ale říct, protože byla mrtvá.

Hlouček se rozestoupil, muži se nechápavě mračili. Pár jich bylo přiopilých, jasně, poránu to přece chutná nejlíp, ale žádný z nich nebyl namol. Někdo se k té ženské sehnul, zatřásl jí ramenem. „Vstávat, dámo!“ Ale dáma nevstávala. Nehýbala se, jen tam tak ležela, celému světu pro zlost.

Později všichni shodně vypověděli, že se jí ani nedotkli. Policie si pochopitelně přála pitvu, ale převozní prám s tělem se potopil. Nikdo nikdy nepřišel na to, proč. Tělo samozřejmě nenašli.

Ještě o něco později se jistý čerstvý vdovec vykoupal, učesal a vydal se do Městečka hledat nějakou plachou, ne moc hezkou, která bude vděčná, že si jí vůbec někdo všiml. Kdyby slušně vydělávala, mohl by si jednou koupit byt v tom novém sídlišti na ostrově...

Lionel Blue: Zadní vrátka do nebe - ukázka z knihy

Kapitola desátá

ŠPATNÉ DŮVODY PRO SPRÁVNOU VĚC

 

Rabín Zadek praví: „Nepoužívejte Tóry jako koruny své vlastní důležitosti nebo rýče k obracení půdy.“

Výroky Otců (Talmud)

 

Josef jim (svým bratrům) však odvětil: „Nebojte se. Což jsem Bůh?

Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro…“

Genesis

 

Když jsem se rozhodl, že se stanu rabínem, cítil jsem se provinilým, protože jsem učinil správnou věc ze špatných důvodů. Teď už si nemyslím, že správné či špatné důvody jsou důležité. Stejně jako nemůžete předstírat manželství, nemůžete předstírat ani náboženskou oddanost. Můžete tomu říkat projev víry nebo zajíc v pytli, ale proč jste to udělali, zjistíte, teprve když už v tom takříkajíc lítáte. Není důležité, proč do něčeho jdete, ale co se s vámi děje, když už v tom jste.

Někteří lidé se v náhlém návalu víry přimknou k té či oné náboženské organizaci a pak mají problémy, když musejí svůj život slaďovat s důsledky toho počinu. Já nejsem žádný spirituální přeborník. Moje rodina mívala stánek na trhu a Anglie byla odjakživa zemí úspěšných obchodníků. A já asi proto v sobě uchovávám trhoveckou ostražitost, i když jde o podnikání náboženské povahy. Jsem připraven podřídit svoje počínání Bohu, když je to třeba, ale nehodlám se přizpůsobovat svým bližním, ať už jsou oblečeni jakkoli a reprezentují jakoukoli organizaci. To platí i pro jejich Písma svatá, zvyklosti a návyky i jejich víru. Navzdory skutečnosti, že se čím dál víc učím respektovat všechny upřímné věřící a jejich přesvědčení, poučuji se raději ze svých chyb než z jejich úspěchů - i když za to musím platit.

Všechny důvody, jež jsem uvedl výboru, který mě přijímal, byly pravdivé. Opravdu jsem chtěl vřelost a laskavost svého židovského dětství převádět do moderního života. Byl jsem si vědom toho, že inteligence sama o sobě nestačí, že musí být podložena věděním, které mi může vládnout, ale jež si naopak já sám podmanit nemohu. Věděl jsem, že judaismus je mám domovem. A stejně tak mi bylo jasné, že musím směřovat tam, kam mě vede modlitba.

Uvědomoval jsem si také, že existuje mnoho dalších důvodů, a protože členové té komise byli bystří lidé, museli o nich vědět rovněž. Později se role obrátily a bylo na mě, abych vysedával v přijímacích seminárních komisích a v radách židovské obce, projednávajících žádosti o konverzi. Předkládám zde nepříliš radostný seznam těch „špatných“ důvodů, proč se hlásit k Bohu nebo do institucí, které se Ho pokoušejí reprezentovat. S některými jsem se ztotožňoval (a některé mi jsou blízké dosud), a z jiných na mě šel už tehdy strach.

Všechny se kombinují navzájem nebo s některými důvody „správnými“, ať už jsou jakékoli.

Najít zaměstnání. Jak jsem se už zmínil, náboženské povolání je silnou motivací pro intelektuály, kteří se nemohou jinak prosadit. Člověka, který vystudoval nějaký umělecký obor a prahne po nekonečnu, láká takoví kariéra ještě silněji. Běžný bývá i tlak manželství; v současné době s ním souvisí značná část mé činnosti. Uvedu příklad. Ona je Židovka, vy nikoli. Její rodiče dělají potíže a budou vás honit po světě s kmenovým tomahavkem, dokud nepodstoupíte obřízku a nebudete konvertovat. Kde máte honem hledat nekompetentního rabína a kompetentního anesteziologa? („Bude to bolet?“)

Chodíte do kostela nebo do synagogy. Protože jste svědomitý syn nebo poslušná dcera. Po dlouholetých zkušenostech jsem zjistil, že skrze zbožnost může člověk dát svým rodičům ránu přímo mezi oči – především pokud se rozhodne stát mnichem či jeptiškou, vstoupit do ješivy nebo konvertovat. Cožpak mohou nějak oprávněně protestovat proti vašemu „povolání“? Instinktivně cítí ve vašem rozhodnutí skrytou agresivitu, ale tváří v tvář „zbožnému“ jsou bezbranní. Tento prvek hraje roli v řadě případů a strategie tohoto typu, byť třeba neuvědomělá, znovu a znovu vzbuzuje můj obdiv.

Frustrace z lásky nebo sexu je rovněž velmi běžná a bere na sebe mnoho různých podob. Nedaří se vám najít přítele nebo přítelkyni, a když nikdo takový není po ruce, začnete hledat v oblasti náboženské. Bůh je samozřejmě mimo sex, ale jeho reprezentace nikoli, takže si musíte dívat pozor na to, jaké náboženství si vybíráte. Pokud chcete najít přítelkyni v náboženské obci, budete mít smůlu u Židů nebo u protestantů, štěstí možná u katolíků či u hinduistů.

Další variantu tohoto tématu přináší situace, kdy vás silně upoutá váš rabín, pastor či kněz a spletete si ho se Všemohoucím. Podobá se to přenosu v psychoanalýze. (Protože mnoho moderních duchovních se vědomě snaží o atraktivitu, mohou se stát v tomto směru spoluviníky.) Důsledkem toho je, že toužíte konat pobožnost jen s ním a dáváte přednost vůni kadidla před kolínskou po holení (nebo s přihlédnutím k církevní emancipaci žen před parfémem).

Jiná zadní vrátka k náboženství vedou přes obchod nebo společenské postavení. Přes správnou volbu církve se můžete seznámit s těmi správnými lidmi. V této souvislosti má slovo „správný“ význam spíše politický než teologický. V náboženských společenstvích nabývá tento aspekt nemalého významu. Můžete se stát správcem obce nebo členem synagogální rady a získat společenskou prestiž touto cestou, nebo věnovat velké finanční částky náboženské charitě a tak si to renomé koupit. S tím mívají problémy všechny středostavovské náboženské organizace, jejichž členy nebývají lidé z dělnických povolání, a pokud ano, jsou recipienty náboženství, nikoli donátory; takže jde o jakýsi marxismus naruby. Když však přehlížím svět trhu z hlediska čistě obchodního, docházím k závěru, že by bylo nejvýhodnější přidat se ke svobodným zednářům. Tím je v žádném případě nemíním pomlouvat, narážím pouze na vedlejší efekty jejich úspěchu – jejich nemocnice, charitativní aktivity a vzájemná podpora si věru zasluhují obdiv.

Dobrým odrazovým můstkem k duchovní kariéře bývá také smutek a trápení. Rodí se z nich více náboženské víry než z čistoty ducha a pocitů štěstí. Protože na světě se odehrává podstatně víc tragédií než komedií, je to jen logické. Je jistě snazší propadnout depresi či agresivitě než se nějakým problémem trpělivě zabývat a snažit se ho řešit. Vysílání ranních modliteb v rozhlase skomírá a jejich náměty lidem, které čeká nový den, příliš nepomáhají čelit mu s maximální pohodou a radostností. (Bože, obrať svůj pohled na Bangladéš a jeho miliony hladovějících… Pane, klademe před tebe problém Severního Irska prosíme Tě… Bože…) Také kázání vyznívají někdy příliš plačtivě. I když slova třeba navozují jistý optimismus, dokáže ho rozložit truchlivě znějící přednes. Na tento typ hlasu stoji za to upozornit, protože se stal trvalým příznakem západního náboženství. Proč tomu tak je, to si nedovedu vysvětlit. Stejně nesnadné je pochopit, jak se mohlo stát, že střízlivá rozumnost judaismu a svoboda evangelií vyústily do té záplavy sexuálních zádrhelů a křiklavého bezpráví, která poznamenala raný středověk. Přesto se v prvních stoletích křesťanské éry cosi změnilo a není vskutku snadné to vysvětlit. Nietzsche si onu vratkost, která náboženství tehdy rozkolísávala, jasně uvědomoval. Jako většina mladých lidí jsem Nietzscheho pozorně četl a posléze zavrhl, protože byl příliš hašteřivý a jednostranný. Později jsem se nad ním musel zamýšlet znovu, protože vratkost poznamenávala všelijaká náboženství silně i nadále a udržovala jejich stoupence v nepřirozeně prodlužované dětinské závislosti a bránila jim dozrát. Vždycky se mi líbila slova Ezechielova:“‚Lidský synu, postav se na nohy; budu s tebou mluvit.“ Jóbovy námitky mám raději než jeho podrobování. Kdyby to šlo, přistupoval bych k náboženství z roviny síly a štěstí. Ovšem okolnosti jsou takové, že to většinou nejde, což je můj osobní hřích, naprosto skutečný.

Když se lidé vydávají k zubaři, podstupuje jejich teologie hluboké změny. Lidé se také často modlí, když jsou vyvedení z míry nějakou bolestí či problémem – například se bojí, že chytili nějakou pohlavní nemoc nebo že se z nich brzy stane osamělý rodič. Začne pro ně platit „In hac valle lacrimarum“, a takové „slzavé údolí“ lze těžko ignorovat.

A v tom pochmurném příběhu můžeme dále pokračovat. Na našem seznamu figuruje hodně vysoko i sebeklam. Život může být nudný a lecjaké charismatické náboženství do něj může vnést trochu blahodárného rozptýlení.

Najdou se lidé, kteří nastoupí dráhu duchovního hlavně proto, že se rádi opájejí zvukem svého hlasu a předpokládají, že může podobně okouzlovat i jejich kongregaci. Náboženství poskytuje vítaný prostor pro rétoriku, ozvěnu, dozvuk.

Váš hlas z kazatelny se k vám může vracet z různých směrů a s rozdílnou intenzitou. Můžete ho prezentovat v crescendu (když mluvíte o Bohu), nebo je ho možné stáhnout do diminuenda (když jde řeč o pokoře, například), a samozřejmě lze počítat i s žádoucím podbarvením, které obstarají sboristé na kůru. Šálit se můžete i na hlubší úrovni. Není problém navštívit nějaký venkovský klášter, především v létě, a oddat se tam rozjímání. Bude při tom asi záhodno dost často poklekat, to je pravda, ale nezvoní vám tam pořád telefon a šetříte si podrážky, protože po ránu nemusíte pospíchat na autobus.

Brzy vám dojde, že potřebujete spíš dovolenou než povolání. Thomas Merton říká, že rozjímání v klášterech dnes probíhá podobně jako výroba v muniční továrně za války. Ty, které navštěvuji, se vyznačují mimořádným výskytem manuální, fyzické práce. Člověk tam musí mít opravdu „povolání“, aby mohl zároveň pracovat jako nádeník či stavební dělník.

V modlitební klientele výrazně převažují manželky nad manželi. Předpokládám, že se snaží zajistit rodinné hnízdečko co nejbezpečněji a postarat se, aby se jejich muži moc netoulali. (Mužů je zase mnohem víc v hospodách.) V těchto nejistých dobách je římskokatolická mše stále ještě nejlepší lepidlo, které je k dispozici, avšak i to není už tak spolehlivé jako dřív.

Značnou část pracovní náplně duchovního zabírá poradenství a ti, co se na něj obracejí s žádostí o pomoc, představují velmi různorodou směsici – od nejrůznějších ztroskotanců k naprostým cvokům. Téměř všichni lidé jsou tak trošku neurotičtí, ale je pro ně snazší oblékat tu svou neurózu do teologického hávu. Zbožnost vám přece jen dodává na zajímavosti a dokáže zamaskovat lecjakou osobnostní poruchu. Je ovšem nebezpečnější, když se stává nástrojem megalomanie. „Jsem tím, čím jsem,“ a tak podobně, nebo součástí Mystického Těla, třeba i ztělesněním židovského Problému.

Nebezpečným důvodem pro službu Bohu je, když ji motivuje nacionalismus nebo nějaký skupinový, kmenový zájem. Je to spojení primitivní, ale mocné. Veškerá objektivnost či posvátnost jde stranou, když se po Bohu chce, aby volal „Ať žijí Irové!“ (nebo Angličané), nebo aby legalizoval něčí nejistá práva na zaslíbenou zemi.

Končím tento neradostný, deprimující výčet, i když bych v něm mohl pokračovat téměř donekonečna. Ještě nikdy v životě jsem se nesetkal s nikým, kdo se oddal nějakému náboženství zcela čistý, nekontaminovaný některým z výše uvedených motivů. Znám několik lidí, kteří se za takové považovali. Velmi mě zajímali. Někteří byli prostě lháři, jiní do sebe vůbec neviděli a chyběla jim jakákoli sebereflexe, a další podlehli autohypnóze, která jim zcela zastřela pravdu.

Náboženství, skutečné náboženství, začíná, když se riskuje poznání pravdy. K obrácení na víru dochází teprve tehdy, když se člověk dokáže vyrovnat se všemi pochybnými důvody, které mohou být ve hře. Já sám jsem si mnoho let snažil leccos namlouvat a i můj Bůh byl pouze fikce a Jeho uvědomování iluze. Při jedné bohoslužbě jsem si však zčistajasna řekl: „Čert to vem!“, uvědomil si všechnu tu nečistotu, kterou jsem v sobě měl, a pochopil, že nejsem žádný Boží skautík. Teprve v té chvíli jsem se stal sám sebou, připustil si, co jsem zač, a mohl se začít doopravdy modlit. V té době jsem se domníval, že důvody, proč se přimykám k náboženství, jsou velmi důležité. Teď jsem přesvědčen, že teprve to, že jsem si potom dokázal otevřeně přiznat jejich pochybenost, definitivně potvrzuje, že jsem měl tehdy právo podat si tu žádost. Zní to dost uhozeně, ale pravdu je třeba hledat mnohem hlouběji, než jsme zvyklí.